Konrad Lorenz – Takzvané zlo

Keď som zbadal názov tejto knihy, pochopiteľne som sa s nadšením v duchu pýtal: „Bude to kvalitný zdroj, ktorý mi výraznejšie pomôže v mojom bádaní?“. Keby som vtedy vedel, že sa na 80% zaoberá vnútrodruhovou agresivitou zvierat, jej čítanie by som odložil na neurčito. Dozvedáme sa z nej čo-to aj o ľudskej agresii a návrhoch na jej riešenie, no až v posledných dvoch kapitolách.

Prvýkrát bola kniha vydaná roku 1963, teda je jej obsah nutne zastaralý. V socialistických krajinách ju ani nechceli vydávať a aj na Západe mala mnohých kritikov. Keď poviem, že ide o najúspešnejšiu publikáciu od držiteľa Nobelovej ceny za fyziológiu a lekárstvo, viete si prestaviť, že to nie je jednoduché čítanie. Autor sa často odvolával na staršie kapitoly textu a používal zložité súvetia. Proti mne hrá aj fakt, že som čítanie na dlhú dobu prerušil, a teda z knihy sprostredkujem naozaj len zopár tých najľahšie vysvetliteľných útržkov. Zároveň nechcem demotivovať prípadných záujemcov o prečítanie diela – to obsahuje mnohé zaujímavé príklady zo správania zvierat, navyše posledné kapitoly s tématikou ľudstva sa dajú ešte prijateľne čítať aj bez znalosti predošlých kapitol. 

V úvodných kapitolách Lorenz vysvetľuje, ako je pud agresivity vlastne prínosný – odpudivou silou zaručuje rozmiestnenie zástupcov rovnakého druhu rovnomerne po prostredí, čo umožní zachovanie dostatku potravy, skrýš či partnerov. Čím bližšie ku stredu teritória sa zviera nachádza, tým zúrivejšie ho bráni.

Pri pudoch platí, že ak sú dlho neaktívne, klesá prah ktorý ich spúšťa. Práve preto pri agresívnom pude hrozí riziko, že partneri budú navzájom bojovať. Stáva sa to aj u agresívnych koralových rybiek, ktoré sú navyknuté brániť svoje teritórium. Ak majú iba partnerku, no žiaden cieľ na odreagovanie agresie, hrozí že ju usmrtia:

„Této smutné příhodě, ke které dochází s předvídatelnou pravidelností zvláště u východoindického skvrnivce žlutého a cichlidy brazilské, můžeme zabránit velice jednoduchým způsobem. Buď v nádrži ponecháme navíc ještě jakýsi "hromosvod" - tj . jednu rybu téhož druhu -, nebo humánnějším způsobem zvolíme už napřed nádrž dostatečně velkou pro dva páry a tu pak rozdělíme skleněnou stěnou ve dvě poloviny. Do každé z nich umístíme jeden pár. Tak si každá ryba může vylít svůj zdravý hněv na sousedovi stejného pohlaví - můžeme skoro neustále pozorovat, jak samice útočí na samici a samec na samce - a nikdo z manželů ani nepomyslí na to, aby zaútočil na svého vlastního druha.“

Pri čítaní tejto časti som sa dobre zasmial. Bezpečné vylievanie agresivity rybiek za sklom mi ihneď pripomenulo nenávistné diskusie medzi neznámymi ľuďmi na Facebooku.

Lorenz sa ďalej podrobne zaoberá tým, ako pudy vlastne fungujú. Tvrdí, že sociálne správanie sa vlastne stalo samostatným pudom. Nepatrí síce k prapôvodným pudom ako prijímanie potravy, niekedy však dokáže potreba sociálneho chovania tieto prazákladné pudy prevážiť.

Aby príroda zabránila smrtiacej vnútrodruhovej agresivite, našla cestu v ritualizácii správania. Ako príklady tohto chovania sú uvedené rituály vodného vtáctva, z ktorých vidieť, že agresia je z partnerov presmerovaná inde, najčastejšie k susedom. Príklad, ktorý autor neudal, ale dobre zapadá do tohto vzorca sú súboje varanov. Tie sa pretláčajú hornými časťami tela a teda nebojujú uhryznutiami, keďže ich sliny obsahujú mnoho príliš nebezpečných baktérií.

Ďalej v knihe nájdeme vysvetlenie troch druhov neosobných zvieracích spoločenstiev. Prvým je anonymný dav. Príkladom takého spoločenstva sú ryby plávajúce v roji, čo im zrejme pomáha v prežití – predpokladá sa, že pre dravce je ťažké sústrediť sa na jednu obeť z takého počtu objektov. Druhým typom spoločenstva je partnerstvo založené len na spoločnom splodení a vychovaní potomkov bez toho, aby partneri pociťovali voči sebe nejaké sympatie. Tretím typom je krysia rodina, ktorá je vo svojom vnútri mierumilovná a starostlivá, oproti cudzím krysám však nanajvýš nepriateľská.

Niektoré z uvedených príkladov vytvárajú v čitateľovi dojem, že zvieratá fungujú na veľmi pochybnom „softvéri“. Niektoré vtáky poznajú potomstvo len na základe pípania a ak niečo zabráni jeho začutiu, mláďatá uďobú. Naopak, iné zvieratá alebo neživé predmety považujú za svoje potomstvo, ak k nim pripevníme audio zariadenie vydávajúce potrebné pípanie. Iné druhy nemajú alebo nevyužívajú schopnosť rozlišovať jednotlivcov vlastného druhu – a tak nespoznávajú svoje družky mimo hniezda, a chovajú sa k nim ako k cudzím konkurentom. Krysy zas nespoznajú člena vlastnej rodiny inak, než po pachu. Ak nemá charakteristický pach, umrie zubami svojich blízkych. Tiež je spomenutý prípad líšiek strieborných na farme, ktorým kvôli nízkemu preletu lietadla zlyhal ochranný mechanizmus a zožrali svoje mláďatá. (Neviem, či mám prestať líškam fandiť, alebo im fandiť ešte viac.) Lorenz uvádza výsledky rôznych experimentov, na ktorých si ľahko všimneme ich analógiu ku testovaniu softvéru, s tým rozdielom, že ak sa „chyba“ nájde v správaní zvierat, znamená to prinajmenšom bitku do krvi. Ďalším neúčelným až programovitým správaním vtákov je odháňanie susedov, ktorí sa vôbec nesnažia prevziať teritórium útočníka. Miesto jednoduchšieho a úsporného zapamätania si susedov míňajú niektoré operence zakaždým znova energiu na osopenie sa voči druhom sídliacim nablízku.

V kapitole o pevných zväzkoch v zvieracej ríši sa dozvedáme o tom, že pôvodná vnútrodruhová agresia sa cez ritualizáciu odviedla preč, čím dala vzniknúť upokojujúcim gestám, či pozdravom ktoré umožnili vytvorenie osobných skupín, teda trvalých partnerstiev konkrétnych jedincov. Ide vlastne o najprekvapivejšie tvrdenie z celej knihy. Medzi zvieracími druhmi, ktoré nemajú silnú vnútrodruhovú agresivitu neexistujú ani osobné zväzky.

„Je to např. podivuhodný upokojující ceremoniál jeřábů, který se obvykle označuje jako "tanec" a který - když se člověk jednou naučil rozumět symbolice jejich projevů - přímo svádí k překladu do lidské řeči. Jeden pták se před druhým hrozivě napřímí, roztáhne mohutná křídla a s očima pevně upřenýma na partnera napřímí proti němu zobák : zosobněný obraz nebezpečné hrozby. Až k tomuto bodu se také upokojovací projevy skutečně úplně rovnají přípravě k útoku. Toto hrozivé projevení vlastní nebezpečnosti odvrací pták v příštím okamžiku od partnera tím, že udělá obrat o 180° a s křídly stále ještě široko rozepjatými mu nastavuje bezbranný týl, který je - jak známo - u jeřába popelavého a mnoha jiných druhů ozdoben krásnou rubínově rudou čapkou. Po několik vteřin setrvává "tančící" pták zdůrazněně v tomto postoji a dává tak srozumitelnou symbolikou najevo, že jeho útočná hrozba není určena partnerovi, nýbrž zcela naopak namířena přímo na druhou stranu, proti zlému vnějšímu světu - zde už zaznívá motiv obrany přítele. Nato se jeřáb znova otočí k příteli a znova mu tváří v tvář demonstruje svou velikost a sílu ; pak se ihned zase odvrací a významně provede zdánlivý útok na nějaký náhradní objekt. Nejraději k tomu volí vedle stojícího nepřátelského jeřába, ale spokojí se i s neškodnou husou a v nouzi dokonce i s kouskem dřeva nebo kamínkem, který pak uchopí do zobáku a třikrát až čtyřikrát vyhodí do vzduchu. Celé chování říká tak zřetelně jako lidská slova : "Jsem velký a strašlivý, ale nikoliv vůči tobě, nýbrž proti tomuhle, tomuhle, tomuhle ! "

V posledných kapitolách o ľuďoch sa Lorenz okrajovo dotýka aj učenia filozofov a problematike morálky.

„Kdo jedná sociálně již z přirozených pohnutek, klade za normálních okolností na kompenzační mechanismus své zodpovědnosti jen málo nároků a disponuje v době nouze mocnými morálními rezervami. Kdo již v podmínkách každodenního života musí použít veškerou krotící sílu své morální zodpovědnosti, aby vyhověl požadavkům kulturní společnosti, ten se přirozeně při zvýšení nároků daleko dříve zhroutí. Energetická stránka našeho přirovnání k srdeční vadě souhlasí i zde velmi přesně, neboť zvýšení nároků, za nichž je sociální chování člověka "dekompenzováno" , může být různé povahy, i když jen spotřebovává "sílu". Morálka člověka neselže nejsnadněji při nadměrném, náhle dolehnuvším pokušení, avšak při dlouhodobém nervovém přepětí jakéhokoliv druhu, které stravuje jeho síly. Starosti, bída, hlad, strach, přepracování, beznaděj atd., atd. mají stejný účinek. Kdo měl příležitost pozorovat za války nebo v zajetí mnoho lidí v tísni tohto druhu, ví, jak nepředvídatelně a náhle dochází k morální dekompenzaci. Lidé, o nichž člověk věřil, že se na nich dá stavět celý svět, se náhle zhroutí a jiní, od nichž by člověk nic zvláštního neočekával, se ukázali téměř nevyčerpatelným zdrojem síly a pomáhali svým prostým příkladem nespočetně jiným k tomu, aby si zachovali svou morální vůli. Kdo to zažil, ví ale také, že síla dobré vůle a její vytrvalost jsou dvě nezávisle proměnné hodnoty.“

Tiež je spomenuté nešťastie príslušníkov indiánskeho kmeňa Ute, o ktorých sa predpokladá, že storočia bojovania a lúpeží v nich vlastne vyšľachtilo čo najväčšiu mieru agresivity. Keďže tá nebýva vybitá, podliehajú neurózam. 

Je možno na škodu, že človek nemá priamo na svojom tele smrtonosné zbrane, ktoré by zabíjali jednou ranou rovnako veľké tvory, pretože s takýmito prostriedkami by ho evolúcia vybavila aj omnoho silnejšími zábranami zneužívať ich proti svojim druhom:

„V prehistorii lidstva nebyly nutné žádné obzvlášť vysoce vyvinuté mechanismy zábran ke znemožnění prudkého smrtelného úderu, neboť k takovému tak jako tak nemohlo dojít. Útočník mohl svou oběť usmrtit pouze škrábáním, kousáním nebo rdoušením a přitom měla oběť bohatou příležitost apelovat projevy pokory a výkřiky strachu na jeho zábrany agrese. U jen slabě ozbrojeného zvířete se pochopitelně neuplatňoval žádný výběrový tlak, který by mohl vyvolat ony silné a spolehlivé zábrany při užívání zbraní, které jsou bezpodmínečně nutné pro přežití zvířecího druhu, jenž je vybaven nebezpečnými zbraněmi. Když ale vynález umělých zbraní později otevřel nové možnosti usmrcování jednou ranou, byla předtím existující rovnováha mezi poměrně slabými zábranami agrese a schopností usmrtit příslušníka druhu podstatně narušena. Člověk se teď nacházel asi v té situaci, v níž by byl holub, jemuž by strašná hra přírody zapůjčila zobák krkavce.“

Určitú nádej pre ľudstvo predstavuje jeho rozumová schopnosť zodpovednosti, ani tá však nefunguje vždy. Moderné zbrane umožňujú zabíjať na diaľku stlačením spúšte či tlačidla, a tak sú následky týchto skutkov pred vykonávateľmi vlastne skryté. So stúpajúcou ničivosťou zbraní bude stále stúpať miera potrebnej zodpovednosti na jednotlivca – o tom Lorenz tvrdí, že ľudia vlastne nie sú tak zlí, iba nie sú „dostatočne dobrí“. Ďalšími problémami sú nemožnosť vybitia agresivity a demagógia ktorá zapôsobí na pudy tak, že sa jednotlivci nechajú strhnúť s davom. Určitým nástrojom k dosiahnutiu bezpečnosti môže byť nedeštruktívne presmerovanie agresivity k jej ventilom, napríklad športu. Výhodou športu je aj to, že vytvára kontakty medzi príslušníkmi rôznych národov, čo je opakom anonymity a odstrihnutia od kontaktu – zbrani demagógov. Lorenz navrhuje zlepšovať vzdelanie ďalších generácii preto, aby mali čo najviac záujmov a tým čo najviac spoločného s ostatnými ľuďmi. Možno sa pritom oprieť o vedu a umenie, ktoré sú nepopierateľnými hodnotami pre každý národ. Ľudsky a pritom trocha naivne vyznieva autorova viera, že evolúcia obdarí ďalšie generácie ľudí všeobecnou láskou k vlastnému druhu, ktorú pri stúpajúcich požiadavkách budú pre prežitie potrebovať.
  

Proti Lorenzovým záverom sa ohradil Erich Fromm už v úvode svojej knihy Anatómia ľudskej deštruktivity. O nej možno niekedy nabudúce...